Jaký byl PROVAZ 2013
Setkání vedoucích oddílů, do kterých chodí i děti se specifickými potřebami, očima jedné účastnice.
Zkraje měsíce května se na základě Lesná v Brně uskutečnilo historicky druhé setkání vedoucích, kteří mají v oddíle nějaké dítě se specifickou potřebou. Nepřijelo nás sice mnoho, ale i tak byla akce moc zajímavá. Po krátké adaptaci na prostředí jsme se hned pustili do seznamovacích aktivit. Mnozí se mezi s sebou znali, takže jména zamotala hlavu jen v ojedinělých případech. Seznamovací aktivita prověřila naši schopnost koordinovat paměť s myšlením, což se ukázalo jako úsměvná záležitost. Ten samývečer jsme si ještě zahráli hru se státy, kterou pro nás připravili členové brněnské buňky Skautingu pro všechny. Měli jsme při ní srovnat vlastnosti lidí obývající námi vybraný stát se svými a i navzdory přiřazeným handicapům jsme se snažili splnit zadané úkoly. V následující diskusi jsme zjistili, jak jsou lidé vynalézaví a jak si mnohdy i přes nepříznivé okolnosti umí poradit. Zbytek večera jsme protáhli do diskuse, která nám zabrala tolik času, že se šlo spát až druhý den, alespoň někteří.
Co nás utváří
Druhý den nás přivítal slunným počasím.Úvodní program jsme si proto dali venku. Snažili jsme se vžít do situace nějakého společensky či zdravotně znevýhodněného jedince. Byl to zvláštní pocit, při pokládání otázek, co takový člověk může a nemůže, si člověk leckdy uvědomil, že tohle by ho nenapadlo považovat za něco problematického. Běžné součásti života jsou pro mnoho z nás samozřejmost, nad kterou se nezamýšlí. Zároveň však mnozí z nás byli překvapeni, čekali jsme to mnohem horší, ať už vcítění se do znevýhodněného, případně naše představy o znevýhodnění. Při další aktivitě jsme se zamýšleli sami nad sebou, kdo vlastně jsme, ať už z pohledu filozofického, pracovního, studijního či prostě praktického. Co nás utváří, co tvoří nás samotné.
Jak se cítí ten, kterému…
Mezi nezapomenutelné okamžiky víkendu patřil blok věnovaný práci s komunitním kruhem. Jak jsme se dozvěděli, nejedná se ani tak o diskusi, ale komunitu lidí, kteří jsou si rovni a řídí se přesně danými pravidly komunitního kruhu. Pravidla jsou vytvořená tak, aby se v kruhu vytvořil bezpečný prostor, kde člověk, ať už dospělý či dítě, může svobodně vyslovit svůj názor, aniž by ho někdo nazval nějakým nevhodným slovem. Témata do komunitního kruhu jsou přinášena formou otázek, které je dobré pokládat spíše obecně. Takže žádné „Proč se Cvrček vysmívá ostatním?“, ale spíše „Jak se asi cítí člověk, kterému se někdo posmívá?“. Mně osobně se práce s komunitním kruhem opravdu hodně líbila. Další část dne byla věnována supervizi a hrátkám s jazykem. Na supervizi se sešlo několik témat, která jsmemohli společně probrat. Na všechna bohužel nebyl čas, tak jsme se spokojili s rozborem alespoň jednoho z nich. Mohli jsme se o něm nejen poradit, ale i se sami zamyslet a porovnat svoje zkušenosti se zkušenostmi ostatních a vzít si z toho všeho i něco pro sebe a pro svou práci. Supervize byla úžasná zkušenost s mnoha podněty, kterou bych si velmi ráda znovu někdy zopakovala a myslím, že zdaleka nejsem jediná. Ukázalo se, jak moc potřebujeme mluvit o některých našich problémech a jak vůbec neškodí, když ten rozhovor má nějakou předem danou formu a někdo ho vede. Po supervizi následoval blok, kdy jsme se zabývali tzv. čistým jazykem (clean language - https://en.wikipedia.org/wiki/Clean_Language), který se využívá v psychoterapeutické praxi, ale najde své uplatnění i v oddíle. V mnohém nás překvapil a v mnohém pobavil.
Z Provazu, živě
Nedělní ráno už bylo o něco pošmournější, ale nebylo tak zle, abychom nemohli jít ven a užít si tam pohybově dramatický workshop. Kromě tiché pošty, u které jsme si nepředávali ústní sdělení ale pohyby, a hodně se u ní zasmáli, jsme si vyzkoušeli také herecké umění. Příkladem může být scénka, při které jsme si zkoušeli sehrát televizní zprávy. Zajímavou částí tohoto bloku bylo i představení, kdy jsme měli sledovat vždy jednoho z nás a opakovat přesně po něm pohyby. Ideálně tak, aby nebylo poznat, kdo právě předvádí. No, někdy se zadařilo a někdy ne. Ale obecně jsme se u toho nejen pobavili, ale i protáhli a mohli si vyzkoušet, jak je důležité vnímat druhé a synchronizovat se s nimi, i když to dá někdy práci.
Osobně si myslím, že takový víkend, který v některých částech mohl připomínat seminář psychoterapeutů, by měl jednou za čas prožít každý vedoucí. Nejen, že jsme načerpali inspiraci a pobavili se, ale také jsme si mohli popovídat o věcech, se kterými se denně setkáváme a táhnou nám často hlavou a ani nevíme, že je řeší mnoho jiných lidí. Nepostradatelnou součástí toho všeho bylo i zamyšlení se nad sebou samými.
Eva Kohoutová - El